Reviews

After Mala Inventura festival 2018 Barbora Kašparová wrote for Taneční Zóna:

http://www.tanecnizona.cz/index.php/recenze/item/781-extrakt-z-male-inventury-2018

English translation (Česky viz. dole, original text follows)

Extrakt z Malé inventury 2018 foto: arhiv Malá inventura

 

Extract from Mala Invetura (Small Inventory) 2018

This year “Mala Invetura” festival has presented for the sixteenth time a selection of Czech and foreign theater projects. It does not unite them with a single theme, but the mere fact of a youthful freshness. The aim of the main organizers of the festival (Adriana Světlíková and Petr Pola) is to show (and of course to support) the changing face of the young theater as it is shaped and as it looks today, as it could be said: an unbiased and non-conflict “docufestival”. On the program, however, you can find truly “anything” which automatically leads to a curiosity about what is the young theater dealing with today.

Less than three days spent at the festival showed how young the theater is bold, experimental, dreamy, playful, politically and socially committed, maybe a little naive but determined. Besides, there is a lot of movement, dance and a little musical, which clearly shows that progressive theater art does not need formal boxes and, on the contrary, the boundaries of genres go beyond and they are discovering new forms. Physical theater and dance are coming to absolutely unexpected places (even to drama, dear Mr.Šotek – the new artistic director of ND Brno). Maybe because the contemporary societies/public is touched by relevant current themes which are rendered in a more abstract formats and motion rather than a story and a realistic dramatic situation. They prefer to view pictures and videos today rather than to read words. It might be caused by media, television, or the unstoppable decline of civilization, yet it is not certain at all if the society actually controls or master the reading of this world of images. Well, since the visual media is to a large extent more manipulative than text, theater deliberately or intuitively reflects it and is trying to cultivate this necessary skill which is important for a survival in today’s world (since the education do not care about this).

From the three days of movement the co-production revue-like project Mine and the Carrol-like dreamy and scary Kabaret Velázquez emerged. These viewed productions lead me to a consideration of two counterparts. On the one hand, there is a staged production locked in its own world, on the other hand a work with ambition to actively and legibly name actual social phenomena. Cabaret Velázquez and Mine are formally very similar to each other. Both projects consist of individual independent scenes, both have the form of a cabaret or a revue; both interlace movement with instrumental or sung outputs, both have a good portion of humor and bitterness. However, the result is a completely different in relation to reality. Mine is much more readable and so sharper in its testimony. It refers to our everyday life experience and as they say they (T.I.T.S.) let us “eat” it. Cabaret Velázquez is very kind to the spectator, and the work itself is offered as an option without taunting us.

Stories are growing from the junk
Jan Komárek’s Kabaret Velázquez reminds a lyrical poem. Somewhere between the scenic “verses” you can capture different atmospheres, themes, or stories inspired by the work of the Spanish Baroque painter Diego Velázquez. The dancers (Andrea Miltner and Lucia Kašiarová) and the viola player da gamba (Hana Fleková) dressed in baroque skirts are reminiscent of wooden puppets conducted by the demonic principal (Irina Andreeva) in a movement that evokes rather a toy than a human being. Cabaret Velázquez represents a strange antique world full of sea, hungry horses, passionate love and duels and forgotten names to which the guest is invited. If he wants to enter it depends entirely on his own decision.

Requiem for all the money
On the contrary, the nordic audiovisual performance MINE by Nela Kornetová and T.I.T.S. produced a very detailed study of a strenuous effort to “possess” something, which determines the identity of a person today so much. The main performers of the operetta freakshow are three female performers (Nela Kornetová, Lærke Grøntved, Josephine Kylén-Collins) and one male performer (Tobias Shaw). They remind zombies whose bodies has decomposed or are still decomposing by willingness to prostitute themselves, which is supported by the costumes which could easily come from the Lynch’s Nightclub. The performance is structured by more or less strange scenes, such as when Tobias Shaw talks about his love for money and eating fish, or when Nela Kornetová with the pants to her ankles “marks” a circular part of the stage or when Josephine Kylén-Collins kisses Tobias Shaw from two meters away. With every next scene the performers express their attitude towards consumption more explicitly and more harshly. In one of the latest scenes, Josephine Kylén-Collins repeats again and again the phrase “I have” and with every new repetition she adds new words and then stuffs her mouth with a radish. She continues until she begins to choke. Throughout this “cleansing” process, other performers surrounds her paraphrasing the characters from the ads mainly through the overwhelming American smile. The successful manufacturer is measured by the number of overguzzeled consumers.

The most convincingly in the criticism of the consumer society will impress the auction of the perversely decorated shorts of Tobias Shaw (which were sold for 400 CZK) and the last audience talk about their property. Nela Kornetová’s brings microphone to audience’s mouth and they are supposed to repeat and add to a phrase “I have”. This scene feels very bitter, especially since most of the testimonies defies the sarcasm of the situation set by the performers. Certainly it’s mean of them, since we can resist their mockery only by self-irony. But isn’t it brilliant if the theater can actually get under the skin of the person/the individual hidden in the mass?

Both The Cabaret Velázquez and Mine reminded, in their form and mood, of a dream, yet they have been both rather a nightmare. The difference, however, is that in the second of the two cases it is impossible to wake up. However, I do not mean this as a sentimental sigh at the end, but as an implication of possible social engagement (commitment) of poetic performances such as Mine, which in my opinion is a theme for further reflection.

 

Extrakt z Malé inventury 2018

Festival nového divadla Malá inventura přestavil letos pošestnácté výběr z českých i zahraničních divadelních projektů. Nespojuje je žádné jednotné téma, ale pouhý fakt jisté mladistvé svěžesti. Cílem hlavních organizátorů festivalu (Adriana Světlíková a Petr Pola) je totiž ukázat (a samozřejmě podpořit) proměnlivou tvář mladého divadla takovou, jak se formuje a jak dnes vypadá, chtělo by se říct nezaujatý a nekonfliktní „docufestival“. Na programu se však najde opravdu všelicos, což automaticky vede ke zvědavosti, co mladé divadlo dneska teda řeší.

Necelé tři dny strávené na festivale ukázaly, jak je to mladé divadlo drzé, experimentální, zasněné, hravé, politicky i sociálně angažované, možná trochu naivní, ale odhodlané. Mimo to je i hodně pohybové, taneční a trochu muzikální, což jednoznačně svědčí o tom, že progresivní divadelní umění nemá potřebu formálních škatulek a naopak hranice žánrů překračuje a objevuje formy nové. Fyzické divadlo a tanec se dostávají na naprosto nečekaná místa (dokonce i do činohry, vážený pane nový umělecký vedoucí ND Brno Šotku). Možná proto, že se současné společnosti citelněji dotýkají aktuální témata ztvárněná v abstraktnějším pohybovém formátu než pomocí příběhu a realistické dramatické situace. Radši se dnes prohlíží obrázky a videa než čtou slova. Ať už je to vlivem médií, televize či nezastavitelným úpadkem civilizace, není však vůbec jisté, že společnost čtení obrazů ovládá. No a proto, že vizuální média jsou do značné míry manipulativnější než text, divadlo to vědomě či intuitivně reflektuje a snaží se tuto nutnou dovednost pro přežití v současném světě kultivovat (když už se o to nestará školství).

V pohybové snůšce za mé tři dny se mimo jiné objevil koprodukční revuální projekt Mine a carrolovsky zasněný i děsivý Kabaret Velázquez. Zhlédnuté produkce přivádí k úvaze nad dvěma protipóly. Na jedné straně stojí inscenace uzavřená do svého vlastního světa, na druhé straně dílo s ambicí aktivně a čitelně pojmenovávat aktuální společenské fenomény. Kabaret Velázquez a Mine se svou formou navzájem velmi podobají. Oba projekty se skládají z jednotlivých na sobě nezávislých výstupech, oba mají formu kabaretu či revue, u obou jsou pohybové scény proloženy instrumentálními či zpívanými výstupy, oba v sobě mají míru humoru a hořkosti. Ovšem výsledkem je úplně odlišný vztah k realitě. Mine je mnohem lépe čitelnější, a tím i ve své výpovědi ostřejší. Odkazuje ke každodenní životní zkušenosti, kterou nechává všem pěkně, jak se říká, „sežrat“. Kabaret Velázquez se naopak vůči divákovi staví velmi laskavě a dílo se samo nabízí jen jako možnost, aniž by cíleně popichovalo.

Mezi harampádím vyrůstají příběhy
Kabaret Velázquez Jana Komárka připomíná lyrickou báseň. Někde mezi scénickými „verši“ lze zachytit různé atmosféry, témata, nebo příběhy pocházející inspirované tvorbou španělského barokního malíře Diego Velázqueze. Tanečnice (Andrea Miltnerová a Lucia Kašiarová) a hráčka na violu da gamba (Hana Fleková) oblečené do konstrukcí barokních sukní připomínají dřevěné loutky, které diriguje démonický principál (Irina Andreeva) svým pohybem taktéž evokující spíše hračku než člověka. Kabaret Velázquez představuje cizí starožitný svět plný moře, vzpínajících se koní, vášnivé lásky i soubojů a zapomenutých jmen, do něhož je přihlížející pozván. Jestli se chce divákovi vstoupit, záleží na jeho vlastním rozhodnutí.

Rekviem za všechny prachy
Naopak severská audiovizuální performance Mine Nely Kornetové a skupiny T.I.T.S. vytváří velmi podrobnou studii úporné snahy „něco“ vlastnit, v současnosti tolik určující identitu člověka. Hlavními účinkujícími operetní freakshow jsou tři performerky (Nela Kornetová, Lærke Grøntved, Josephine Kylén-Collins) a jeden performer (Tobias Shaw) připomínající zombie, jejichž tělo rozložila, nebo ještě rozkládá ochota prostituovat, což dokládá kostým jako z lynchovského nočního baru. Strukturu performance tvoří méně či více podivné výstupy jako například když Tobias Shaw vypráví o své lásce k jezení ryby a k penězům, když Nela Kornetová se staženými kalhotami ke kotníkům „označkuje“ stříkáním z lahve do kruhu část scény nebo když se Josephine Kylén-Collins líbá s Tobiasem Shawem na dva metry daleko. Performeři vyjadřují svůj postoj ke konzumu explicitněji a drsněji s každým dalším obrazem. V jedné z posledních scén performerka Josephine Kylén-Collins stále dokola opakuje frázi „I have“, přičemž každé opakování doplní novým slovem a poté si nacpe do úst ředkvičku. V tomto konání pokračuje tak dlouho, dokud se nezačne dávit. Během celého „očistného“ procesu ji obklopují ostatní performeři parafrázující postavy z reklam hlavně prostřednictvím přepjatého amerického úsměvu. Úspěšný výrobce se měří počtem přecpaných konzumentů.

Nejpřesvědčivěji v kritice konzumní společnosti zapůsobí mimo dražbu perverzně zdobených trenýrek Tobiase Shawa (které se prodaly za 400 Kč), zpovídání publika ohledně majetku. Každý, komu „přivěsí“ Nela Kornetová mikrofon k ústům, má zopakovat a doplnit frázi „I have“. Tato scéna vyznívá velice hořce zejména proto, že se většina výpovědí vzpírá sarkasmu situace, kterou performeři nastavili. Jistě je to od nich značně podlé, protože se jejich výsměchu nedá bránit jinak než sebeironií. Není to ale geniální, když se divadlo dokáže individuu schovanému v mase dostat až pod kůži?

Kabaret Velázquez i Mine svou formou i náladou připomínají sen a oba by byly spíše noční můrou. Rozdíl však spočívá v tom, že v druhém z obou případů se z této můry probudit nelze. To však nemíním jako sentimentální povzdech na závěr, ale jako narážku na možnou angažovanost tolik poetické performance jako je Mine, což je dle mého téma k dalšímu promýšlení.

 

Lucie Kocourková wrote for Opera Plus about us:

https://operaplus.cz/tyden-s-tancem/

Screen Shot 2018-03-21 at 11.35.32

ENGLISH TRANSLATION:

MALÁ INVENTURA (Little Inventory) and crossing genres

The Malá Inventura festival is just about to end. It includes theater projects of various genres so complexly interlinked that division, definition or any effort to determine whether we are in the field of drama, alternative theater, theater or dance, are unnecessary. Several pieces on the program have escaped our attention during the year, which is the case almost with every festival, so we welcome this opportunity to fix this and let’s stop by the few interdisciplinary titles.

Moje, moje, moje (Mine, mine, mine)

MINE is a production of the international Scandinavian-Czech group T.I.T.S. The Quartet of Performers (Nela H. Kornet, Lærke Grøntved, Tobias Shaw Petersen, Josephine Kylén-Collins) explores the question of territoriality and ownership in our everyday lives. They created form of some kind of a cabaret, an absurd world full of golden fashion jackets, erotic clothing, glitter and cheerfulness.

In the program flyer the creators play with variants of the meaning of the word “Mine”, which can be both a pronoun and a substance: It can mean a mine (place for obtaining something precious), mining as an activity, explosive device or my (as pronoun). The word that we define the ownership of things already as little children. And in a performance dedicated to this word – it can not be avoided. Performers do not save it up in Czech or English. They share their stories with viewers, for example, the experiences of traveling, when they or their fellow travelers have been embarrassed and experienced unpleasant feelings arising from the need to share a personal space with someone else and to endure his presence. Or they talk about what they own and what money means to them, the inability to own a certain thing, and the absurd despair of such an impossibility.

On the stage they define their territories, sometimes as primitively, animal-like. They are exploring the possibility of getting behind the wall and accepting the proximity of the other man, as in the marvelous scene between Tobias and Josephine. Josephine Kylén-Collins’s expression is undoubtedly unforgettable, her deeper voice excels in singing, when she changes into a rock wonder, also in spoken language, she is animated by the natural temperament.

Very well interconnected (aligned) team of eccentric beings forces the viewer to think about his/her own behavior in everyday life and how it is influenced by the desire to own and defend. However, it does not reach the living experience of individual lives in order to touch a wider, perhaps historical, context. For viewers it is an interesting barometer of its own profitability and its own wealth. They succeeded also in engaging an audience in the action, waking up their desire to own and get at least a piece of costume in a well-fought auction. How easy is it is to make me want to own something I do not even need? Proof in live broadcast.

In Czech (original):

author: Lucie Kocourková, 28.02.2018 0:00

Malá inventura a překračování žánrů


Festival Malá inventura, který právě končí, zahrnuje ve svém programu projekty divadla různých žánrů tak spletitě propojených dohromady, že dělení, definování nebo jakákoli snaha určit, jestli se pohybujeme v oblasti činohry, alternativního divadla, pohybového divadla nebo tance, jsou zbytečné. Několik kousků na programu uniklo v průběhu roku naší pozornosti, je to tak skoro s každým festivalem, takže je tu i vítaná příležitost to napravit a u pár mezižánrových titulů se zastavit.

Moje, moje, moje
MINE je inscenace mezinárodního skandinávsko-českého uskupení T.I.T.S.. Čtveřice performerů (Nela H. Kornetová, Lærke Grøntved, Tobias Shaw Petersen, Josephine Kylén-Collins) v ní zkoumá otázku teritoriality a majetnictví v našich každodenních životech. Činí tak formou jakéhosi kabaretu, absurdního světa plného pozlacených módních bundiček, erotického oblečení, třpytek a poživačnosti.

V letáku k představení si tvůrci pohrávají s variantami významu slova „mine“, které může být jak zájmenem, tak substantivem: Může znamenat důl, dolování drahých kovů jako činnost, minu nebo zájmeno můj, moje. Slovo, kterým si vlastnictví věcí vymezujeme už jako malé děti. A v představení věnovaném slovu se tomu vyřčenému vyhnout nedá. Performeři jím nešetří česky ani anglicky. Svěřují se divákům třeba se zážitky z cestování, kdy zažívali oni nebo jejich spolucestující trapné situace a nepříjemné pocity pramenící z nutnosti sdílet osobní prostor s někým cizím a snášet jeho přítomnost. Nebo vyprávějí o tom, co mají ve svém vlastnictví a co pro ně znamenají peníze, nemožnost vlastnit určitou věc a absurdní zoufalství z takové nemožnosti.

Na scéně si definují svá teritoria, někdy až jakoby primitivně zvířecím způsobem. Zkoumají možnost vpuštění za hradbu a přijetí blízkosti druhého člověka, jako v namlouvací scéně mezi Tobiasem a Josephine. Projev Josephine Kylén-Collins je nepochybně nezapomenutelný, její hlubší hlas vyniká ve zpěvu, kdy se mění až v rockovou divu, i v mluveném projevu, působí živočišně, prodchnutá přirozeným temperamentem.

Sehraný tým excentrických bytostí nutí diváka přemýšlet o tom, jak je jeho vlastní chování v běžném životě ovlivňováno touhou vlastnit a bránit. Nedosahuje ale na žitou zkušenost jednotlivých životů, aby se dotklo širšího, třeba historického kontextu. Pro diváky je ale i tak zajímavým barometrem vlastní ziskuchtivosti a vlastního majetnictví. Publikum se ostatně daří zapojit do akce také, probudit v něm chuť vlastnit a získat alespoň kus kostýmu v dobře rozdmýchané dražbě. Jak je snadné nechat se přesvědčit o tom, že chci vlastnit něco, co vůbec nepotřebuji? Důkaz v přímém přenosu.